• 1) Parádní rok, první finále v historii, první stříbro. Byla to náročná sezóna?

Sezónu nemůžu hodnotit ve zkratce, a už vůbec ne jako sezónu dorostenek. Připočítat k tomu musím i obrovský úspěch juniorek, protože si musíme uvědomit, že je to prakticky identické družstvo. Na titulu juniorských mistryň se podílely skoro všechny hráčky z kádru dorostenek, protože když se zápasy základní části juniorek kryly s extraligou žen, odehráli jsme je dokonce téměř čistě s dorostenkami. A myslím, že velice úspěšně.

Titul vicemistryň dorostenek a mistryň juniorek je ale výsledkem dlouhodobé práce, která začala někdy před osmi až deseti lety. Nám se jen podařilo završit dlouhý proces tou pomyslnou třešničkou na dortu, která je sice nejvíc vidět, ale nesmíme zapomínat na práci těch, kteří holky k florbalu dovedli a naučili je to, co umí. Mě a mým kolegům už stačilo je jen správně nasměrovat, respektive usměrnit.

• 2) Jak sis sezónu jako kouč užil? A jaké byly holky?

Musím ocenit přístup většiny hráček k celé sezoně, většinou poctivě dřely, a i když nám to občas zaskřípalo, vždycky si nakonec daly říct. Pro mě bylo strašně důležité, aby pochopily, že po nich nechci nic, co nedává smysl. Vždycky někam směřuji a snažím se předvídat, co nás potká za půl roku, za rok. To nemusí dávat úplně všem smysl, ale pro mě nejsou důležité okamžité výsledky, ale růst hráček, příprava na vrchol sezony, na další rok, na extraligu. Dám příklad – vyhrocený zápas ve Vítkovicích někdy v polovině sezony, kdy jsem měl určitý záměr směřující do budoucna, a holky, a hlavně rodiče to nechtěli respektovat. Pro mě to byl jeden z mála zápasů v sezoně, na kterém jsem mohl holky naučit určitý způsob herního rozestavení a taktiky i za cenu menší atraktivity předvedené hry, ale pro holky a rodiče to byl zápas, kdy chtěli nad oslabeným soupeřem vyhrát rozdílem 10 gólů. Plály velké emoce, ale vše jsme si vysvětlili a jsem přesvědčený, že i tento okamžik přispěl k úspěchu na konci sezony.

Dalším a pro mě asi nejdůležitějším aspektem sezony bylo složení trenérských týmů jednotlivých družstev. S Radkem, který vede ženy a „junky“, máme až neskutečně podobné názory, florbalové myšlení i cíle. Snad tisíckrát se na zápasech juniorek stalo, že jsem chtěl udělat určitou věc a on mě o vteřinu předběhl a udělal to, na co jsem myslel, při rozborech zápasů vidíme věci stejně, tréninky směřujeme ke stejnému cíli, aniž bychom se na tom domlouvali. Každý máme jiné metody, jiná cvičení, ale nakonec zjistíme, že v podstatě děláme to samé. To bylo podle mě strašně důležité, zvlášť když holky 05 trénovaly s Radkem a ženami a 06 s námi.  Musím ovšem přiznat, že on to dělá daleko precizněji a věnuje florbalu daleko víc energie i času.

• 3) Je o to větší úspěch, že se to olomouckým dorostenkám povedlo poprvé v historii klubu? Může to i klubu nějak pomoci?

Úspěch to je, ale teď jde hlavně o to, zda, a jak ho dokážeme využít. Už jsme se s vedením bavili o určitých možnostech propagace, zatím to trochu vázne, ale všichni se učíme a snad se nám nakonec podaří vše, co bychom chtěli. Pravda je, že jsme si s tím neuměli a asi ani stále neumíme příliš poradit. Oslovit sponzory, prezentovat se vůči světu… Není to nic snadného. Až budeme takovéto úspěchy sbírat pravidelně, naučíme se s tím pracovat a dokážeme z toho vytěžit víc. Ale až se nám to podaří, budeme už patřit k top klubům a budeme na to mít specialisty.

• 4) V základní části jsi se svými svěřenkyněmi ligu totálně drtil. Z dvaceti zápasů jste vyhráli devatenáctkrát…

Bohužel bych neřekl, že to bylo zásluhou našich skvělých výkonů, ale spíš úrovní soutěže. Uvědomme si, že kromě Vítkovic jsme neměli v naší skupině srovnatelného soupeře. Ostrava to hrála s 6-7 hráčkami většinou o dost mladšími, Havířov i Třinec na tom byli podobně. Nevím, jestli je zápasy s námi bavily, ale chtěl bych věřit, že jim alespoň něco daly a pomohly jim trochu se rozvíjet.

Zastavil bych se u té jediné prohry. Pro mě to byla cenná lekce, která mi potvrdila, že se nemám nechat ovlivnit vnějšími tlaky z tribuny. Soupeř nás nepřehrál větší kvalitou, ale chytrostí trenéra a disciplínou hráček. Dokázali jsme na to zareagovat a v dalším průběhu soutěže se připravit na finálový turnaj tak, abychom obstáli proti každému soupeři.

• 5) Jízda pokračovala v play-off. Prvním soupeřem byl Liberec. Došlo na dvouzápasové drama…

Tady se opět potvrdilo, že systém soutěží dorostenek není optimální. Liberec nás doslova zaskočil, nejsme zvyklí hrát takové zápasy, holky byly mentálně rozhozené, nedokázaly plnit pokyny, hráli jsme si na samospasitele, bojovali jsme s vlastními hlavami. Za mě to byl nejhorší zápas sezony. Ne herně, ale přístupem. Do druhého zápasu nám hodně pomohl příchod Evy Řehákové na lavičku. Domluvili jsme se, co od ní očekávám, co bychom chtěli a měli hrát. Eva má obrovský respekt holek a dokázala jim vysvětlit to, co by ode mě nevzaly.

Velmi mě mrzelo a je to doteď obrovským zklamáním, že jsme nedokázali Liberec přehrát už v prvním zápase, protože jsem měl v plánu nasadit do hry i mladší hráčky, což se nepovedlo, naopak jsme odehráli prakticky oba zápasy na dvě lajny, to nám ubralo hodně sil, které pak chyběly ve finále a téměř polovina hráček byla o aktivní účast na MČR ochuzená.

• 6) Po Liberci následovaly Bulldočky, s těmi jste si už poradili lépe, že?

Na Buldočky jsem si věřil, viděl jsem jejich zápasy s Black Angels, jejich hra je postavená na několika individualitách, a to nám vyhovuje. Umíme si je pokrýt a navíc myslím, že všechny tři klíčové hráčky soupeřek byly unavené víc než my.

• 7) Co bys řekl k finále?

Finále jsme si prohráli už v prvním zápase s Libercem. Navíc jsme ho opět nezvládli mentálně, nejzkušenější a nejstarší hráčky spolu s fyzickými asi ztratily i psychické síly. Na tom musíme hodně zapracovat, nemůžeme bojovat s vlastní hlavou a zároveň se soupeřkami. Ale zase, až budeme hrávat finále MČR pravidelně, budeme se k tomu umět i lépe postavit. Pro nás všechny to byla především obrovská škola.

• 8) Co si myslíš o systému soutěže, hlavně tedy vyřazovací fázi? (5 týmů skupina, dva zápasy čtvrtfinále, semifinále a finále zase jen na jeden zápas)

Celý systém je špatný. Základní skupiny ničemu nepřispívají, menší kluby ztrácí motivaci při vysokých prohrách a silnější kluby jen těžko hledají soupeře, kteří by je donutili jet na sto procent. Nechápu, proč by v dorostenkách nemohla existovat celostátní liga tak, jako je v juniorkách. V současnosti jsou ze strany větších moravských klubů intenzivně vyvíjeny aktivity k vytvoření jedné skupiny na celé Moravě, hrané například košovým systémem, snad se nám ji konečně podaří prosadit. Samozřejmě, že týmy z okrajových částí Moravy jsou proti, ale na druhou stranu jim nevadí vynakládat obrovské částky za svá mužská družstva. Toto myšlení a přehlížení dívčích a ženských družstev mě neskutečně vytáčí. Já bych do předpisů zakotvil podmínku, že klub, který chce hrát mužskou divizi a vyšší soutěž, musí mít alespoň dvě dívčí + ženské družstvo.

• 9) Vyzdvihnul bys nějaké pozitiva, které sezóna přinesla? A byly i nějaké negativní záležitosti?

Většinu z toho jsem zmínil už v předchozích odpovědích. Pozitivem byl přístup hráček i rodičů, myslím, že sítem času za ty dlouhé roky už prošly jen holky, které florbal opravdu chtějí hrát a chtějí mu dát téměř vše. Chtějí makat a chtějí za to být odměněné. Negativa se taky našla, ale to není dál potřeba rozmazávat.

• 10) V letošním ročníku se jedná už o několikátý úspěch dorostenek a jejich úspěchy se pořád stupňují. Na Hummelu to bylo čtvrtfinále, na Prague Games třetí místo a nyní stříbro v lize…

Úspěch, to slovo se tady omílá pořád dokola, ale co to vlastně je? Pro každého něco jiného. Ano, titul vicemistra je úspěch, ale já budu spokojený, až když uvidím alespoň šest, sedm holek z letošní sestavy dorostenek za pár let v extralize a zbytek alespoň v 1.lize žen. A budu považovat za úspěch, když je tam uvidím i za deset let, až jim bude 26-27 let, budou mít rodiny, ale florbal je bude pořád bavit a budou ho hrát na vrcholné úrovni.

Na konci května odjíždíme na velký turnaj do Švédska. To je pro mě úspěch! Že se nám podařilo zorganizovat a zaplatit něco, na co budou holky vzpomínat celý život. Nekladu si za cíl tam vyhrát, ale získat nové zkušenosti, zahrát si kvalitní zápasy s kvalitními soupeři, podívat se, jak se dělá florbal v zemi, kde je sportem číslo jedna. I kdybychom nevyhráli jediný zápas, budu spokojený, pokud holky odmakají každé utkání na stop procent a dají do nich vše. To je posune a pomůže jim zabojovat o tituly v české lize příští sezonu!

• 11) V létě jsi mi po Hummelu říkal, že po pandemii šla úroveň dívčího florbalu neskutečně dolů. Je už nyní zpátky, nebo je to pořád horší?

I když nerad, musím své loňské vyjádření potvrdit. Navíc se tady vytváří obrovská mezera mezi relativně silnými kluby a zbytkem světa. Resp. ten zbytek světa pomalu přestává existovat. Bavím se o tom s lidmi na svazu, s ostatními trenéry i funkcionáři, ale pořád mám pocit, že Český florbal nedělá pro dívčí florbal to, co by mohl! Propagace dívčího florbalu je prakticky nulová, nějaká obecná metodika, nebo podpora klubů při náborech naprosto chybí. Na každém školení trenérů slyším větu „jo baby, to je jiný svět, tím se teď nebudeme zabývat“. Chlapecký florbal aktuálně těží z rostoucí popularity tohoto mladého sportu, občas můžeme sledovat nějaký přenos z mužské ligy v TV, v médiích se objevují výsledky, sem tam i články z mužské a chlapeckých soutěží, o ženském florbale nic. Jako by neexistoval! Je to strašně krátkozraké a pokud se funkcionáři velice rychle nevzpamatují, povede to ke katastrofě. Mám bohaté zkušenosti z basketbalu, kdy svaz nedokázal využít obrovské úspěchy ženské reprezentace, ani klubů, které ve své době patřily mezi absolutní světovou špičku ženského basketu a dnes má ženská repre problém probojovat se na Mistrovství Evropy, kluby hrají v Evropě druhou ligu a dívčí soutěže nemá kdo hrát. Pořád doufám, že se tohle ve florbale nestane, ale příliš optimismem nehýřím.

• 12) Zůstáváš jako trenér dorostenek i pro příští ročník?

Rád bych, ale to teď nezáleží úplně na mě. Je na vedení klubu, jak rozdělí jednotlivé pozice, zda se rozhodne trenéry promíchat, obměnit, možná přijdou noví, mladší. Samozřejmě, že jsme se už o následující sezoně bavili, hlavně s Radkem jsme probírali možnosti a nastínili si nějaké plány, které by měly FBS ve střednědobém horizontu posunout mezi elitu českého florbalu. Jeden úspěch, i když je dvojnásobný, ještě moc neznamená, je potřeba ho potvrdit v následujících sezonách, usadit se pevně v nejužší špičce, což ovšem bude vyžadovat dřinu a hodně tvrdou práci od všech v klubu, od hráček, přes nás trenéry, až po vedení. Nesmíme usnout na vavřínech!