Nejen na videu po zápase s Tatranem jsem si všiml, že z rozhovorů býváš hodně nervózní.

Já vůbec nejsem na rozhovory stavěná (smích). Bezprostředně po zápase nemám úplně jasno ve svých pocitech, a pak tam jenom stojím a čumím do kamery, na toho pána, který pokládá otázky, a moje myšlenky jdou úplně jinam. Zápas vnímám tak, že prostě plyne a užívám si to. Jasně, někdy se daří a někdy ne, ale neumím to hned zhodnotit. Ani na Slovensku mi to nešlo, stejně jako tady (smích).

Co říkáš na první dva zápasy teď s odstupem? Jedna výhra, jedna prohra…

Když jsme v sobotu hrály s Jičínem, tak jsem se spíš ptala holek, jak soupeřky hrajou. Měl to být jeden z těch jednodušších zápasů, ale i tak jsme musely vyhrát zaslouženě a bojovat. Hodně věcí se nám dařilo, hodně ne. Zápas ještě nebyl v plném nasazení, šlo o takový klasický rozběh. Věřím, že každá se snažila, jak nejvíc mohla, ale zároveň vím, že v nás všech je ještě o mnoho víc. I když jsme vyhrály, tak jsme dostaly několik zbytečných gólů. Ale to se stává.

A proti Tatranu?

To bylo náročné. Bylo vidět, že kondičně nestíháme, hráčky Tatranu byly všude o dva kroky napřed. Stihly nás uběhat a mají i jiné kvality. Stále byly v pohybu, měly míček častěji na hokejkách, a i když jsme se dostaly dopředu, nedokázaly jsme šance využít. Bylo vidět, že naše sebevědomí úplně kleslo. To hrálo taky velkou roli. Neumím odhadnout, jestli si to holky přivezly už z minulého zápasu, kdy s Tatranem prohrály, nebo se nám to stalo až během zápasu.

Jak se si zvykáš na českou extraligu?

Hrála jsem obranu i na Slovensku, ale tohle je rozdíl. Ať už v systému, nebo v tom, co ode mě trenér požaduje. Vždycky jsem byla zvyklá držet se vzadu a jistit obranu. A teď trenér chce, abych využívala rychlost a víc chodila dopředu. Baví mě to, ráda se zapojím do útoku a taky cítím podporu hráček, které mě umí zastoupit. Je to zase něco jiného, nového.

A kolektiv?

S holkama se mi hraje fajn. Na to, že jsem tu tak krátce, tak je to super. Mám pocit, jako bych se s nimi znala už dlouho. Fakt jsme si sedly. Mám ráda náturu každé z nich a miluju, jak můžu pozorovat, jak jsou si podobné hráčky z Tvrdošína s těmi z Olomouce, ať už povahou, nadáním, nebo v herním systému. Každá má něco do sebe a připomíná mi to starý tým. O to jsou mi holky tady bližší.

Nevázne komunikace s hráčkami v jiném jazyce?

(smích) Spíš se zasmějí, když něco řeknu. Ale s tím se potkávám už dva roky, co jsem v Česku, takže jsem zvyklá. Bude tam nějaká diskomunikace, ale nic kritického. Spíš je to úsměvné. Já se taky občas zasměju českým slovům.

Jakým třeba?

Těch je hodně. Ale jde spíš o ty, které se moc nepoužívají. Třeba strup, u nás se říká chrasta. Potom taky vreckovky. Vy máte kapsu a kapesník, my máme vrecko a vreckovku.

Musíš nám lépe objasnit okolnosti tvého přestupu a cestu florbalem. Pocházíš z Tvrdošína, kde jsi i hrála, a teď studuješ a hraješ v Olomouci.

Po střední škole jsem šla pracovat na rok do zahraničí, tam jsem měla od florbalu pauzu. Do té doby jsem hrála u nás v Tvrdošíně extraligu. Potom jsem začala studovat v Olomouci a moc jsem nevěděla, jestli chci ve florbale pokračovat. S dojížděním na Slovensko to bylo časově i finančně náročné a celý první rok na výšce jsem se florbalu stranila a ani jsem v tom neviděla moc smysl. Už jsem měla i myšlenky, že končím. Chtěla jsem hrát, bavilo mě to, ale chyběla mi nějaká vášeň navíc. Koncem minulého roku jsem se rozhodla, že tomu dám ještě šanci. Plán byl takový, že bych trénovala v Olomouci, ale jezdila bych hrát extraligu na Slovensko. Trenér říkal, že s tím nemá problém. Na tréninku jsem ale nijak nevynikala. Pak jsme hráli nějaký přátelský zápas, kde se ukázalo, že to ve mně stále je, a tehdy mi trenér říkal, že by o mě měl zájem.

A ty jsi kývla.

No, pořád jsem se nechtěla vykašlat na holky v Tvrdošíně, protože hodně hráček odcházelo, ale potom přišla celá situace s koronou a uvědomila jsem si, že už nezvládnu takto pádlovat. Pak se mě na kondičním tréninku trenér ze srandy zeptal, jestli už k nim jdu, a já jsem mu rovnou řekla, že už jsem rozhodnutá.

Hrála jsi i v národním týmu. Jaký rozdíl je hrát proti českým hráčkám v extralize a v nároďáku?

Je to obecně náročnější, ale baví mě to, mám raději náročnější zápasy. Těším se na duely s týmy z vrcholu tabulky, kde to bude i podobné, protože tam hrají holky, které jsou taky v národním týmu.

V posledních přípravných utkání porazila česká reprezentace tu slovenskou rozdílem třídy. Souhlasíš s názorem, že je slovenský florbal lehce pozadu?

Určitě souhlasím, je to všeobecně znatelné.

Čím myslíš, že by to mohlo být?

Já vůbec nevím (smích). Myslím, že je to zakořeněné v náturách hráček. Přece jenom jsme sice byli jeden stát, ale každý jsme blíž k jiným povahám. Ale nevím, kde je ten zásadní zkrat.

Michal Jedlička (český trenér působící ve slovenském národním týmu-pozn.red.) se zmínil, že kondičně jsou na tom Slovenky hůře. Je to tak?

On se možná vyjadřoval konkrétně k tomu zápasu. Kondice je sice vždycky v zápase velký hráč, ale myslím, že je to stále ve hře všeobecně. Ale Jedlička o tom ví asi víc, to jsou mé dohady. Každopádně souhlasím. Češky jsou o dva kroky napřed.  

Ale tebe se to netýká, ne? Zjistil jsem, že trénuješ tabatu…

Teď jak bylo všechno stopnuté, včetně tréninků tabaty, tak jsem cvičila s holkama v rámci kondičky a posilovacích cvičení. No, sama jsem si dala zabrat (smích). Věřím, že moje kondička je za normálních okolností trochu lepší, ale momentálně se rozhodně nehlásím k tomu, že bych v tomto směru nějak vynikala (smích).

Takže tím trápíš i spoluhráčky?

Když jsme měly nějaký delší trénink, tak mě trenér poprosil, jestli bych nedala holkám trochu do těla.

To tě musí nenávidět.

Jo. Postavil mě do skvělé pozice, kdy mě ještě pořádně neznají a už mě rovnou budou nenávidět (smích). Ale zpětně mě potěšilo, že holky říkaly, jak je tabata baví. I když si všechny pak stěžujeme, že je zbytek tréninku o to náročnější, protože i já sama, když odcvičím tabatu, tak jsem ráda, že sedím, natož abych ještě další hodinu běhala a hrála.

Popiš nám stručně, co tabata vlastně je.

Tabata je intenzivní zatížení těla, kdy cvičíš v časových intervalech a pak minimálně oddechuješ. Záleží, jaké intervaly volíš. Já dělám osm kol, kdy každé kolo má osm cviků. Jeden cvik děláš dvacet vteřin a následujících deset máš pauzu. Doděláš jedno kolo, pak minuta pauza a další kola, dokud jich není osm. Srdíčko pumpuje, nemá čas klesnout na frekvenci a zvyšuje se tak metabolismus, kondička a organismus funguje rychleji i po cvičení. Kombinuju posilovačky, skákačky a tak. Je i dobré, že cvičíme na hudbu.

Podle Instagramu hodně cestuješ. Kde všude už jsi byla?

Zatím jen po Evropě. Mimo to, jsem byla i na Kanárských ostrovech, které sice patří k Evropě, ale jsou u Afriky. Byla to a vždy bude moje vášeň. Byla jsem v Dánsku, Holandsku, Itálii, na Maltě, v Portugalsku. Dále taky Transylvánie, Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko. Kanáry byly opravdu moc krásné, ale srdcovka je Švýcarsko. Mám ráda hory i mentalitu těch lidí, kteří jsou tam spokojení a šťastní.

A jak cestuješ? Jsou to dovolené, nebo se prostě sbalíš do batohu a vyrazíš jen tak na lehko?

Jsem ten typ, který jde jeden večer na pivo a za dva dny někam odletí. Ale někdy opravdu chci dovolenou, tak jedeme třeba s rodinou do hotelu, ale nemám problém spát někde na stromě v hamaku. Jsem dost spontánní. Když začala pandemie, tak jsem měla jet do Itálie, ale nakonec jsem musela let bohužel zrušit.

Takže izolaci nesnášíš moc dobře.

Vůbec. Česko je pro mě taky v podstatě zahraničí, ale není to ono. Potřebuju místa měnit.

Jak vidíš následující zápasy?

Jak říkám, vždycky se budu těšit na ty těžší zápasy. Na Slovensku se mi několikrát stalo, že jsme se těm lehčím soupeřkám přizpůsobily a neudržely jsme si nasazení. Možná proto mám k lehčím soupeřům takový vztah, že si zápas tolik neužiju. Pak tam může hrát roli sebevědomí, které udělá s týmem pořádnou „šarapatu.“

Takže je pro tebe příjemnější ubojovat zápas na 2:1, než rozstřílet soupeře 20:0?

Asi ano. Jako je dobré se i dostat do velkého náskoku, kdy si může tým vyzkoušet věci, které potřebuje, o to víc, když se tak děje v zápase extraligy. Ale ten pocit, když vyhrajeme těsně nad lepším soupeřem je lepší, stejně jako motivace a chuť. (fv)