Jak vzpomínáte na svoje angažmá v Olomouci?

Vzpomínám na to jen kladně. Neříkám, že problémy nebyly, ale tak to prostě občas bývá a vše se vždy vyřešilo. I když jeden rok byl docela hektický, Zdeněk Cholek (spoluzakladatel ženského týmu FBS Olomouc a trenér v letech 2009-2019 – pozn.red.) už nechtěl pokračovat, a já po něm následující ročník přebíral. Jezdil jsem jak s áčkem, tak s béčkem, takže jsem měl skoro každý víkend florbal. V sobotu i v neděli. Ten rok mě ale bavil, s holkami to bylo super, dařilo se výsledkově.

Jaké byly začátky v FBS Olomouc?

Se Zdeňkem Cholkem jsme v Olomouci ženský oddíl zakládali. Rozdělili jsme si to tak, že on měl na starosti áčko a já jsem měl na starosti béčko plus jsem se zajímal o to, abychom se spojili s Prostějovem.  Byla to nová zkušenost pro všechny. Posbírali jsme holky, které jsme buď neznali vůbec, nebo o kterých jsme věděli, že by chtěly hrát florbal. Nevěděli jsme, co od toho čekat. Výsledkově se moc nedařilo, protože jsme byli úplní nováčci. S tím sportem, jako takovým, se holky seznamovaly. V podstatě jsme je učili hrát florbal, když to řeknu takhle (směje se). V týmu nikdo nevynikal, nikdo nebyl několik úrovní výš. Žádná z těch holek závodně florbal nehrála. Některé, co si pamatuji, chodily po různých tělocvičnách a hrály ho se skupinkou kamarádů.

V Olomouci jste trénoval ženy i muže. Co vás bavilo víc?

Bavilo mě obojí, protože to byly dva rozdílné sporty. Nejde asi říct, co by mě bavilo víc. Každé vedení bylo o něčem jiném.

Zdálo se vám náročnější trénovat ženy, nebo muže? Přece jen muži hráli třetí nejvyšší ligu, zatímco ženy extraligu.

Holkám se hůř vysvětlovaly některé věci. I sportovně si troufám říct, že jsou kluci s technikou někde jinde. Na druhou stranu, u holek byl super přístup, co se týká účasti na trénincích, na zápasech a podobně. V tom nebyl absolutně žádný problém. Možná občas ženský kolektiv, tam člověk trošku funguje spíš v roli nějakého psychologa. A teprve pak se řeší sportovní stránka. S chlapy to zase bylo úplně jiné. Hlavně o sportu. Byl tam určitě větší tlak i směrem na mě, na mé myšlení, co se týká florbalové činnosti. To znamená náplň tréninků, co budeme hrát, jaké budou standardky a podobně. Z tohoto pohledu chlapi byli náročnější.

Byly nějaké rozdíly i ve stavbě týmu?

S chlapy jsem si už sháněl konkrétní hráče do týmu. S ženskýma to byl na začátku pokus, který se, troufám si říct, podařil. Vzniklo ženské družstvo v Olomouci, které bylo úspěšné. Myslím si, že to nebylo jen díky mně, velkou práci udělal i právě Zdeněk Cholek, který začínal, takže některé ty holky vychoval.

Vy jste měl i jinou funkci v olomouckém klubu, že?

Já jsem v Olomouci ze začátku hrál. Muži v Olomouci však byli tuším jen jeden rok, pak se rozpadli. Nevím už přesné důvody, ale do dalšího ligového ročníku se nepřihlašovali. Pak jsem následující tři roky hrál v Prostějově za chlapy. Taky jsem pískal, takže jsem si na nějaký čas vyzkoušel i roli rozhodčího. Chvíli jsem působil i ve vedení klubu. Ne přímo v roli prezidenta, ale v takové užší skupině, která vedla FBS Olomouc.

Co bylo náplní této funkce?

Řešili jsme fungování jednotlivých kategorií, taky finanční stránku, to znamená, aby klub vyšel s kladným rozpočtem na každou sezónu. Řešily se haly, zajištění jednotlivých tréninků, ale taky trenéři. Tehdy měl klub asi o třetinu méně družstev, než má nyní. Byl menší, ale i tak si myslím, že v té době byl i co se týká zázemí na poměrně slušné úrovni. Takže zkráceně organizační věci.

Sledujete nyní florbal v Olomouci?

Troufám si říct, že přehled celkem mám. Vím, jak na tom teď jsou ženy, že se jim poměrně daří. I jsem nyní nějaké zápasy sledoval online. Myslím, že holky, pokud v té partě dva tři roky vydrží, mají šanci uspět. I letos je považuji, za poměrně slušný ročník.

U chlapů vím, že tam probíhá takový pokus postoupit. A vím, že ten tým je takový hodně posbíraný z hráčů tady z okolí, doplněný o pár hráčů z Ostravska. U mužů jsem žádný zápas teď neviděl, přece jen byl covid a já se nemohl jít podívat.

Trénoval jste florbal i v nedalekém Prostějově, kde jste vedl muže. Kdybyste srovnal své angažmá v Olomouci a Prostějově, byly tam nějaké zásadní rozdíly?

V Olomouci byla silná odcházející skupina juniorů, která předtím udělala výsledkově úspěch. Takže se nabízelo v chlapech pokračovat, s tím že jsem si to vzal na starosti, jen se doplnilo o pár hráčů tady z regionu. Působil jsem u nich tři roky. Pak už člověku, když s kolektivem je tak často, dojde motivace pokračovat. Už toho bylo hodně. Navíc se změnila situace v rodině, narodilo se mi dítě, takže na ani nebyl prostor.

Z Prostějova mi přišla nabídka po pár letech, jestli to nechci zkusit. Navíc jsem v týmu znal pár hráčů, kteří v Olomouci působili a pak se do Prostějova vrátili, takže mi ten tým nebyl úplně cizí a z půlky jsem věděl, do čeho jdu.

A jak to bylo s přístupem, zázemím nebo kvalitou kádru? Tam byste rozdíly našel?

Co se týká přístupu, tak to bylo plus mínus na stejno. Nebyl v tom nějaký extra rozdíl. Neviděl jsem rozdíl ani v kvalitě týmu. Myslím si, že olomoucký tým byl v té době poměrně dobrý a prostějovský taky docela služný, na místní region. Souběžně s nabídkou od Prostějova jsem ale dostal i nabídku z Olomouce. Tam už jsem pak ale rozdíl viděl a myslím, že Prostějov v té době měl kvalitu větší. Proto i ta volba byla tehdy taková.

Angažujete se nyní někde ve florbalovém prostředí?

Ne, momentálně vůbec. Teď na nějakou dobu nemám ambice do toho vstupovat, hlavně z časových důvodů.

Co považujete za největší úspěch své trenérské kariéry? Bylo to 4. místo v ženské extralize 2007/08, nebo například vůbec založení ženského oddílu v Olomouci?

Já vždycky říkám, že to nebyly nikdy až tak moje úspěchy. Největší podíl měli samozřejmě hráči. Nehodnotil bych ani tak výsledky, ale pokud můžu říct něco, co se mi povedlo, tak to, že se mi vždy celkem povedlo ten tým dobře poskládat. Najít a vytipovat hráče, kteří by mohli dobře hrát a něco dokázat. Ať už s ženskýma, když jsme skončili čtvrtí, nebo i s muži, se kterými se postupovalo o dvě soutěže nahoru ve dvou letech, to vždy bylo hodně o týmu. A v Prostějově se taky postupovalo do vyšší soutěže a zase to bylo o týmovém pojetí. Tým prostě chtěl, což byl základ úspěchu. Nebylo to o Martinovi Fráňovi, ale o těch hráčích. (JPOL)