Vlaďko, vítám vás v Olomouci a rovnou se zeptám, co vedlo vaše kroky právě do tohoto klubu?

Dostala jsem se na vysokou odbornou školu Caritas, se kterou budu zároveň studovat na Univerzitě Palackého obor Mezinárodní sociální a humanitární práci. Už na střední škole jsem se v tomto oboru pohybovala, a tak bych v něm chtěla pokračovat.

Do české soutěže se vracíte po dvou sezonách strávených ve Finsku. Co všechno vám tamní nejlepší liga dala?

Těžko se dva roky popisují v pár řádcích. Každá sezona byla úplně jiná. V té první jsme bojovaly o záchranu ligy. Přitom nám zápasy utíkaly často jen s rozdílem jedné branky. Bylo náročné se vyrovnat s faktem, že to můžeme být právě my, kdo tento tým dovede spíš do nižší ligy než k medaili. V jeden moment jsme prohrávaly 0:2 v sérii o záchranu a nikdo nám už ani nevěřil. Ten pocit laufu, když jsme dokázaly dovést sérii až do rozhodujících nájezdů a nakonec ji vyhrát, byl ale neskutečný. I když to pro ostatní není asi tak lukrativní jako zlatá medaile, já si tuto zkušenost budu nést navždy blízko mému srdíčku. Ze sportovního hlediska to pro mě byl jeden z nejintenzivnějších zážitků. Možná nás to nakoplo a druhá sezona pak byla odlišná.
V první polovině jsme měly velkou šnůru výher a mně se i celkem dost dařilo. Navíc mi trenéři dávali velký prostor ve hře. Bohužel mě ale před Vánoci chytla korona a nemohla jsem tak nastoupit k docela rozhodujícím zápasům. Když jsem se pak před play-off zranila a pak chytla koronu ještě jednou, byl to takový pomyslný hřebíček do florbalové rakvičky. Moc mě to mrzí, protože i když tahle sezona patřila k těm nejlepším, vím, že nebýt těchto okolností, tak by byla ještě lepší. Ale asi přesně takhle to mělo být. Navíc jako tým jsme dokazály vybojovat bronzové medaile. A to po té předchozí sezoně zní naprosto neuvěřitelně.

Za dobu strávenou ve finské soutěži jste si jistě navykla na zdejší pravidla.. Budete tedy hrát s ochrannými brýlemi také v Olomouci nebo je ráda odložíte?

Zatím si je plánuji nechat a dál s nimi hrát. Jenže jak se znám, tak mi to bez toho pomyslného biče v podobě pravidel moc dlouho nevydrží (úsměv).

Kdybyste měla shrnout celou životní kapitolu, kterou jste ve Finsku prožila, co byste o ní řekla? Bude vám z ní třeba něco chybět?

Byl to životní zážitek, na který budu ráda vzpomínat. Kdo někdy měl tu možnost žít v zahraničí, asi ví, jaká speciální zkušenost to je.

A chybět mi bude určitě všudypřítomná sauna. Co mi ale rozhodně chybět nebude, je neustálá tma a zima.

Naučila jste se za tu dobu mluvit jejich jazykem nebo jste spoléhala na angličtinu?

Rozhodně bych neřekla, že umím mluvit finsky, ale něco jsem se za tu dobu naučila. Na hřišti jsme komunikovaly finsky a mimo něj mi to někdo radši překládal. Doteď ale nechápu, jak si Fini můžou rozumět. Ten jazyk je úplně šílený.

Takže se asi hodně těšíte na to, až se v šatně a na hřišti konečně zase bude mluvit česky.

Upřímně se těším jako malé děcko (smích). Já jsem spíš ten typ člověka, co si v šatně rád pokecá, takže bylo docela peklo ničemu nerozumět. Na druhou stranu ale ptát se spoluhráčky, která neumí anglicky, na různé otázky, byla moje oblíbená část rozcvičky. Občas z toho totiž byly fakt vtipné momenty. To mi bude chybět.

Olomoucký florbal nyní prochází výrazným extraligovým vzestupem. Jaké jsou tedy vaše cíle s tímto klubem?

Mé cíle se budou hodně odrážet na přístupu lidí kolem. Nechci někam přijít a začít diktovat můj plán. Hrajeme kolektivní sport a jako kolektiv si ten cíl musíme určit. Pokud bude mít sedmnáct holek v hlavě O2 Arenu, tak nevidím důvod, proč se tam nedostat. Já v tom ten potenciál vidím. Jestli se to ale naplní, to zatím nedokážu odhadnout.