V roce 2013 jste do Olomouce nepřišel kvůli florbalu. Jak jste se k němu vlastně nakonec dostal?

Těžká otázka hned na úvod. Do Olomouce jsem přicházel v září 2012 primárně jako student postgraduálního studia na zdejší Univerzitu Palackého. S florbalem to nemělo nic společného. Vše se seběhlo poměrně rychle a vlastně, než jsem se vůbec do Olomouce fyzicky dostal, tak už jsem v srpnu odlétal na akademickou stáž do USA. Teprve když jsem se dostal zpět do České republiky, tak jsem se v Olomouci usadil napevno. To se psal leden 2013. Během následujícího období jsem přemýšlel, co s volným časem. A rozhodl jsem se po několika letech opět oprášit florbalku, kontaktoval jsem olomoucký klub a začal jsem s přípravou na novou sezonu, jestli tomu bylo možné tehdy tak říkat (usmívá se). Během toho mě ale už na univerzitě kontaktovala kolegyně Dáša Sigmundová, jestli bych neměl zájem i o trénování, tak jsem souhlasil, že bych mohl u nějakého týmu vypomáhat.

Měl jste začínat jako asistent u dorostenců. Tým jste však převzal hned jako hlavní trenér. Co se změnilo?

Byl jsem se podívat na první trénink a po něm následovala předsezonní schůzka s rodiči starších žáků i dorostenců. Došlo ale ke kuriózní situaci, kdy de facto naštvaní rodiče projevili svoji nespokojenost s hlavním trenérem a já se tak ještě v tom týdnu stal novým hlavním trenérem. Spadl jsem do toho takříkajíc po hlavě. Ale možná to bylo dobře, protože nevím, jestli bych se jinak pro trénování na „plný úvazek“ odhodlal. Brzy mě trénování tak pohltilo, že jsem nejenom úplně skončil s hraním, ale postupem času jsem měl občas dojem, že jsem v Olomouci spíše kvůli florbalu a nikoli kvůli škole.

Jak vůbec vzpomínáte na angažmá v Olomouci?

Na celé období strávené v Olomouci opravdu rád vzpomínám. Přeci jen to bylo šest velmi pěkných let, které jsem na Hané prožil. A to už je kus života! Rád vzpomínám nejenom na pěkné zážitky spojené s florbalem, ale i mimo něj. A vlastně doteď, v rámci mé současné práce, čerpám z odborných zkušeností nabytých na místní univerzitě. Obecně ale mám nejvíc v paměti všechny skvělé lidi, které jsem v průběhu pobytu poznal. Perfektní je, že s řadou z nich jsem stále v kontaktu. Ne všichni ale vědí, že do Olomouce se stále pravidelně vracím, byť zdaleka už ne tak často, ale v normálním „nekoronavirovém“ období mé kroky zhruba jednou měsíčně směřují na univerzitu, kde jsem na částečný úvazek stále zaměstnán ve výzkumných projektech. A pak je tu ještě každoroční organizování turnaje TEMPISH Moravian Cup. Takže mě těší, že se s řadou lidí občasně potkávám.

Bylo to vaše první trenérské angažmá? Měl jste nějaké zkušenosti nebo jste do toho šel s úplně „čistým štítem“?

Trenérských zkušeností jsem v tu dobu příliš mnoho neměl. Když pominu školní prostředí a vedení školního sportovního klubu zaměřeného na florbal nadšenců amatérů, který jsem pár let vedl při práci učitele na střední škole, tak v rámci sportovního prostředí jsem jen občasně vypomáhal na mládežnických trénincích či zápasech FBC Liberec. Nešlo však o nic systematického. Z předchozích florbalových klubů, kde jsem působil, jsem trenérské zkušenosti neměl vůbec žádné. Určitou výhodou bylo snad jen to, že jsem zažil více různých stylů trénování a dost inspirativních trenérů, na které jsem měl v průběhu mé kariéry celkem štěstí. 

Obecně mi ale nezbývalo nic jiného než trenéřinu postavit na vlastních hráčských zkušenostech a odborných znalostech - absolvoval jsem učitelský studijní program v aprobaci s tělesnou výchovou,což se nakonec ukázalo být jako dobrý základ, který jsem postupem času stále intenzivněji rozvíjel mnoha způsoby. Zúčastňoval jsem se seminářů, konzultací s dalšími trenéry, sám jsem taky studoval u videí apod.

Nejdříve jste trénoval starší žáky a dorostence. Hned v první sezoně jste zaznamenal obrovský úspěch, vyhrál jste obě ligy. Jaké byly začátky?

Po prvotním vzájemném seznámení s tréninkovou skupinou, vypořádání se s jistými starými věcmi a nastavení nových pravidel se rozjelo něco úžasného! Hned v první sezoně jsme s oběma týmy vyhráli svoje ligy, což bylo mimořádné, protože poslední sezonu skončily oba týmy shodně až na čtvrtém místě a ani v předchozích sezonách to nevypadlo moc dobře. Myslím si, že v první sezoně velmi dobře zafungoval aspekt novosti, takže to možná ještě nebyla tak vytrénovaná vítězství, ale kluci to prostě měli v sobě a navíc naprostá většina z nich měla chuť na sobě pracovat. To se projevilo v dalších sezonách, jak jsme stoupali na florbalové kvalitě. Ale nebylo to jen o florbalu, také lidsky byli kluci velmi dobře nastavení a byla to vlastně radost je trénovat. Já už jsem měl de facto za úkol to celé nezkazit a posouvat kluky dál po ose člověk-sportovec-florbalista. Taky nesmím zapomenout, že jsem měl po celou dobu k ruce výborné asistenty a vedoucí, bez kterých by to nešlo.

V dalším ročníku jste se přesunul k dorostu a k juniorům. Jak jste zvládal vést dvě kategorie najednou?

Moc problémové to nebylo, protože šlo o partu kluků, se kterými se dobře pracovalo a znal jsem naprostou většinu z předchozí sezony. V klubu byla navíc historická díra z hlediska počtu hráčů ročníku narození 1997, tam byli jen hoši okolo Vaška Orny a Ondry Chmelíka, které jsem znal právě z dorostenců. Starších juniorů, které jsem předtím moc neznal, tolik nebylo. Takže to problém nebyl. Spíš to, že jsme šli do soutěže s hodně mladým týmem. Já jsem vlastně po celou dobu strávenou v Olomouci vždy trénoval dva týmy, ale početně, se zhruba 25 až 30 kluky, to spíš sedělo na jeden větší tým.

Obrázek 1: Lukáš Rubín (vlevo) při radosti ze vstřelené branky s vedoucím týmu Jaroslavem Dudou (vpravo).
Obrázek 1: Lukáš Rubín (vlevo) při radosti ze vstřelené branky s vedoucím týmu Jaroslavem Dudou (vpravo).

Bylo pro vás náročnější trénovat dorostence nebo juniory?

Ani jedno, ani druhé. Byla to pořád ta stejná parta, u které jsem začínal. Takže jsem obě družstva de facto vždy bral jako jeden tým.

I s juniory jste zaznamenal úspěch, když jste se dostali do baráže o postup do druhé ligy. Ta byla úspěšná a následoval postup...

Ano, řekl bych, že v tomto a následujícím období se nejvíc sklízely plody ovoce z dlouhodobé přípravy. Domnívám se, že druholigová juniorská sezona byla vůbec ta nejkvalitnější, kterou jsem v FBS s celou partou zažil. A to i paradoxně navzdory tomu, že až v další sezoně jsme se dostali do juniorské extraligy. Celou 2. ligou jsme proplouvali úplně neuvěřitelně a sezona utekla velmi rychle, po základní části jsme za sebou nechali celky jako Panthers Otrokovice, TJ Znojmo LAUFEN CZ, Florbal Torpedo Havířov nebo FBŠ Hattrick Brno. A navíc jako jediní porazili suveréna soutěže Sokol Brno I EMKOCase Gullivers. Mimochodem, byl to ještě starý model soutěže, který geograficky odpovídal celé Moravě a Slezsku, takže jsme jezdili na zápasy od Havířova až po Znojmo. Bylo to taky první období v Olomouci, kdy nám hráči neodcházeli do jiných klubů v Brně či Ostravě a naopak jsme první přestupy z těchto i jiných neregionálních destinací zaznamenali my.

Mimo jiné jste si vyzkoušel i trénovaní u žen, a to dokonce v Extralize. Jaká to byla zkušenost?

Ano, na to si vzpomínám stále celkem dobře (smích). To bylo takové trochu hektičtější období v historii klubu. U extraligového družstva tenkrát uprostřed sezony končil jeden realizační tým vedený Ondřejem Otáhalem a na jeho místo měl postupně nastupovat realizační tým pod vedením Alice Pavlíkové. U extraligy žen již v této době platilo pravidlo mít ve většině zápasů licencovaného trenéra, jinak klubu hrozila velká pokuta. No, a protože jsem měl v klubu tehdy jediný trenérskou licenci B odpovídající úrovni extraligy, tak to samozřejmě padlo na mě. Řekl bych, že v té době prostě nezbývalo moc jiných variant. Prostě jsme se domluvili, že zejména na domácích nevýjezdních zápasech budu na lavičce taky přítomen. Ale nakonec jsem po této zkušenosti odcházel alespoň s trochu jiným pohledem na ženský florbal…

Proč jen na tři zápasy?

Oficiálně jsem byl sice zapsán u tří zápasů extraligy žen, ale těch zápasů bylo o něco více a zažil jsem třeba i naplněnou sportovní halu Univerzity Palackého při akci nazvané jako „Souboj měst“, která vyvrcholila právě extraligovým zápasem mezi FBS Olomouc a FBC Ostrava. Domácí fanoušci, kterých bylo na utkání přes 600, což je na ženský florbal luxusní číslo, hnali tým dopředu. Pamatuji si, že i díky kulise to bylo poměrně vyrovnané utkání a padli jsme až v závěru v poměru 3:5. I přes prohru to byl pěkný zážitek. Jinak mě to k florbalu žen nikdy nelákalo. Zaprvé, u ženského florbalu jde často více o psychologii než o florbal samotný. A zadruhé, doma by mi to dlouhodobě určitě neprošlo (směje se).

S juniory jste poté postoupil do nejvyšší ligy. To byl další parádní úspěch…

V té době jsme ve 2. lize juniorů opravdu váleli. Já z této doby nemohu zapomenout na to, že jsme na přípravném turnaji Prague Games porazili i švédský elitní juniorský tým Linköping IBK a z moravských týmů jsme postoupili na turnaji nejdál. Se zdravým sebevědomím tak mohu prohlásit, že postup do nejvyšší ligy juniorů nebyl žádným extra velkým překvapením, protože jsme měli velmi kvalitní tým a po propočtech jsme byli v té době mezi dvaceti nejlepšími juniorskými týmy v České republice.  Ale i tak je nutné si přiznat, že nám pomohla tehdejší změna systému soutěží a rozšíření juniorské KB ligy z dvanácti na dvacet čtyři týmů.

Obrázek 2: Tým juniorů po zápase KB ligy v Brně.
Obrázek 2: Tým juniorů po zápase KB ligy v Brně.

Jak tento úspěch vnímáte? A jak ho vnímalo okolí?

Jsem rád, že se povedlo nastartovat něco, co je už v současném chlapeckém olomouckém florbalu bráno jako samozřejmost. Tehdy to ale byl obrovský historický úspěch a vyvolalo to velké emoce nejenom v Olomouci, ale i u okolích regionálních týmů. To ale bylo pochopitelné a tím začala opravdu nová kapitola FBS, kdy se nebojím říci, že už bylo všem v okolí jasné, že FBS Olomouc je v regionu opravdu předním klubem, alespoň z hlediska mládežnického florbalu, což nešlo bohužel říci v předcházejících obdobích.

Sezona 2017/2018 pro vás byla v FBS Olomouc tou poslední. Proč jste struktury klubu opustil?

V té době jsem zdárně absolvoval doktorské studium na univerzitě , což byl primární důvod, proč jsem vlastně do Olomouce šel, a také se blížilo narození našeho syna. Reálně jsme v této době přemýšleli, co dál. Jestli se v Olomouci usadíme natrvalo nebo jestli se přestěhujeme do Liberce. Když jsem v roce 2012 nastupoval do Olomouce, tak mi na univerzitě bylo řečeno, že nemohu počítat s tím, že se v zde uchytím, že je zde obrovský přetlak interních doktorandů. Ale postupem času jsem si své místo snad vybudoval, přestože pracovní nabídka nikdy oficiálně nepřišla, pokud neberu v potaz zapojení do výzkumných projektů. Za to v Liberci už jsem měl svoje místo dlouhodobě rezervované a vážná nabídka byla stále na stole. Po zvážení všech pro a proti, ale převážily rodinné aspekty a zejména fakt, že z Olomouce bychom to měli k rodinám přes 3 hodiny jízdy.

Chtěl jste ještě pokračovat?

Já měl chuť pokračovat i nadále a v klubu o mě taky stáli, takže kvůli sportovní stránce to nebylo. I když je pravda, že zejména v mužích A se to dostalo do bodu, kdy jsem měl pocit, že má aspirace dosáhnout něčeho byla větší než u majority hráčů. A to není nikdy dobře. Takže, aby to z rozhovoru nevypadalo, že vše bylo vždy jen růžové. Tak to nebylo, občas jsme řešili i něco zapeklitého, ale vždy jsme se s tím nějak společně popasovali.

V roce 2014 jste se stal dokonce i prvním šéftrenérem mužské sekce. Co to znamenalo a obnášelo?

Tak zprvu především nastavení jasných strategických cílů v rámci mužské sekce a ujasnění způsobů, jak k nim dojít, aby ty priority nezůstaly napsané jen na papíře. Pamatuji si, že na začátku bylo pár lidí trochu nedůvěřivých a možná se ozval i nějaký kritik. S postupem času ale výsledky přicházely a domnívám se, že skrz činy jsem všechny možné kritiky přesvědčil nebo možná jen umrtvil. Zpětně mám z odvedené práce pro klub dobrý pocit, když se ohlédnu za sebe tak se určitě není za co stydět. Hlavním cílem na období 2014 až 2018 bylo stát se vedoucím klubem Olomouckého kraje, republikově konkurenceschopným, a to se domnívám, že se minimálně v mládežnických kategoriích povedlo. U mužů byla ale trochu složitější situace, historicky nastavené věci se nedaly změnit z roku na rok jako u mládeže, situace není určitě jednoduchá ještě ani dnes, ale snad se to vše opět o kus posunulo.

Jaká byla náplň práce šéftrenéra?

Šlo v podstatě o běžnou agendu, kterou si asi každý dokáže představit - hospitování a vypomáhání na trénincích či zápasech, organizování porad mužské sekce, plánování sportovní náplně na soustředěních apod. Vše v souladu s nastavenou sportovní koncepcí mužské sekce. Bralo to opravdu ohromné množství času a pamatuji si, že po studentských povinnostech, občas i během nich, jsem pak vesměs veškerý odpolední čas věnoval florbalu. Ať svým tréninkům nebo hospitacím na jiných trénincích. Navíc zpravidla oba víkendové dny byly vyblokované florbalem. Pamatuji si, že poslední soutěžní sezonu jsem měl od florbalu volné jen 2 víkendy, což samozřejmě nebylo z dlouhodobého hlediska udržitelné. Navíc doma už taky začínal být florbal čím dál méně oblíbený (směje se).

Vy jste ale v klubu měl i jinou funkci. V čem spočívala?

V klubu jsem si vyzkoušel řadu činností, ale z těch podstatnějších mohu zmínit zejména jistý podíl na vedení klubu. V posledních sezonách jsem neplánovaně vstoupil do výkonného výboru, když mě k tomu kluci z vedení přemluvili. A musím říct, že je dost aktivit viditelných v rámci chodu klubu, a ještě více černé, málo viditelné, práce, kterou tam najdete. Ta je ovšem hodně důležitá pro celý rozvoj klubu. Na většině věcí jsme v rámci výkonného výboru měli společný názor, ale když už se stalo, že přeci jen měl někdo názor jiný, tak jsme se s Martinem i Petrem vždy společně domluvili a respektovali stanovisko většiny. To si myslím, že je velmi důležité a moc si toho zpětně vážím.

Kromě funkce člena výkonného výboru jsem v roce 2015 založil a stále ještě řediteluji mezinárodnímu mládežnickému turnaji TEMPISH Moravian Cup.

Plánujete se, ať už jako trenér nebo v jiné roli, do florbalového prostředí vrátit?

Zatím jsem paradoxně o moc soutěžních sezon nepřišel, protože bohužel přišlo současné koronavirové období. Jednou bych se ale k trenérství chtěl určitě vrátit. Neříkám však, že to bude v brzké době. Teď má jednoznačně preferenci moje rodina, zejména má žena a náš dvouletý syn.

Sledujete ještě nyní olomoucký florbal?

Ano, jistě. I když je jasné, že už to není tak intenzivní jako v minulosti, kdy jsem byl pevnou součástí. Stále ale prostředí FBS sleduji alespoň zpovzdálí přes sociální sítě nebo si o klubu rád povídám při občasném kontaktu s některými současnými členy. Celému klubu fandím alespoň na dálku a přeji, ať je v klubu stále vidět stoupající tendence a přátelská atmosféra.

Pokud mi dovolíte ještě pár vět na závěr, tak bych chtěl opravdu srdečně poděkovat všem hráčům, trenérům, ale i dalším členům klubu za možnost spolupracovat. Přeji, ať se všem daří rodinně i sportovně podle představ. A také skláním poklonu všem čtenářkám a čtenářům, kteří rozhovor dočetli až do konce (smích).