Přebíráte důležitou funkci šéftrenéra. Co taková pozice obnáší?

Je toho hodně. Mám široký seznam povinností. Když to řeknu stručně, tak bych měl zastřešovat všechny kategorie po organizační i sportovní stránce.  

Zkuste popsat, jak k výměně došlo. Přece jenom to nebyl úplně běžný postup.
Asi to nebude moc kolegiální, ale v krátkosti. Můj předchůdce Pavel Hausner florbalu bezesporu rozuměl, ale vzhledem k jeho možnostem tomu nemohl věnovat dostatek času. Je to takový „plný úvazek,“ který můžu zvládat díky tomu, že ještě studuju. Jednoho dne to Pavel zabalil. Způsob byl hodně podivný. Z ničeho nic přestal komunikovat.

Takže se vedení ozvalo vám.

Ve hře jsem byl já, Dan Tichý a Lukáš Kočiřík. Lukáš je snad nejlepší trenér v kraji. Za to ale patří i velké dík Pavlovi Hausnerovi, který ho přivedl. Lukáš by to ale nezvládal časově a Dan sám říkal, že se v této pozici moc nevidí. Nechtěl moc dělat manažerskou činnost. Tak jsem se šéftrenérství rád ujal a s Danem jsme domluvení, že mi pomůže s metodickou činností na náhledech tréninků. 

Cítíte nějakou tíhu zodpovědnosti? Trenérské zkušenosti už máte, tohle je ale další level.

Obrovskou. Zkušenosti sice mám, ale pořád jich je málo. Brzy mi bude třiadvacet a rozhodně jsem nesežral všechnu moudrost světa, jak se říká. Budu zodpovídat za největší klub v kraji, který má rozhodně větší potenciál, než v jaké pozici aktuálně je. Muži hrají divizi, v přípravce máme patnáct lidí. To jsou tragédie, které musíme vyřešit.

Ještě k tomu věku. Moc takto mladých trenérů není.

Starší trénují spíše v jiných sportech. Florbal je hodně mladý sport, takže tady je to normální věk. Je pravda, že u nás v FBS je to trochu extrémní, protože jsme všichni trenéři relativně mladí. Ale není to jak v hokeji, kde trénují třeba padesátiletí muži. To je ve florbale spíš výjimkou.

Co vás k tomu táhlo?

Zcela zásadní je můj zápal pro florbal, který jsem měl již v elévech. Florbal mě bavil, hodně jsem nad ním přemýšlel. Když jsem byl v juniorech, tak mi tehdejší šéftrenér Lukáš Rubín nabídl, jestli bych nechtěl zkusit trénovat začínající hráče. Mým úkolem bylo vést hráče, kteří začali v mladších žácích a snažit se z nich vychovat hráče do soutěžních týmů, a to se povedlo. Teď dokonce jeden z nich hraje v juniorech, což je super. Postupem času jsem si uvědomil, že se v trenérské činnosti vidím víc než v hráčské. Trenérství je teď moje priorita.

Máte už teď vytyčený nějaký cíl, který chcete splnit jako první?

Co jednoznačně musím udělat, jsou náborové akce. Já přebírám mužskou složku v situaci, kdy jsme početně relativně v pohodě, až na přípravku. A ta je vlastně nejdůležitější. Mělo by tam být minimálně padesát dětí, reálně jich je patnáct. Teprve až pak budu řešit další kategorie. Nábory jsou naprosto prioritní. 

Jak chcete mladé hráče přitáhnout?  

Máme už pár projektů připravených. Co třeba můžu prozradit je ten hlavní, a to kroužky na školách, ty jsou nejdůležitější. Pokud budou mít školy zájem, může kroužky vést jejich učitel, nebo některý z našich trenérů, záleží na domluvě. Děti pak zaplatí nějaký drobný příspěvek, ale zároveň se tím stanou členy klubu a dostanou členskou kartičku se všemi klubovými výhodami. Další akcí jsou turnaje mezi školami. Něco podobného už jsme dělali vloni v červnu. Na turnaji bylo asi šedesát dětí a z toho jsme získali asi deset členů. To je úplně super. Všechno ale závisí na tom, jestli se školy budou chtít zúčastnit.

Vypadá to, že se školami máte plánů opravdu hodně…

Chceme zrealizovat ještě tzv. School match. To už některé kluby dělají. Jde o to, že nějaký zápas přesuneme na pátek dopoledne a pozveme děti. Uvidí zápas z tribuny a o přestávce budou mít připravený program na ploše. Taky chceme nabídnout florbal do tělocviku tak, že bychom poslali naše trenéry, ať tu hodinu vedou. Máme i hokejky, které můžeme škole nechat do další výuky. Z hodiny si pak odnesou náborový letáček, nebo jsme přemýšleli i o silikonových náramcích, ať mají co ukázat doma. Mým cílem je, aby v přípravce bylo aspoň padesát dětí. Proto je těch akcí tolik. Uvidíme, která se chytne. 

Sám občas pískáte zápasy. Změní to pohled trenéra, respektive hráče na práci rozhodčích v zápasech?

Jednoznačně. Při rozhodcovském kurzu se podepisuje papír, ve kterém se absolvent zavazuje, že nebude křičet na své kolegy ať už jako hráč, nebo jako trenér. Přiznám se, že mi pozice rozhodčího neskutečně pomohla vnímat utkání a pomohlo mi to dospět. Když mi bylo šestnáct, tak byli moji vrstevníci takoví „vybouření,“ ale já už jsem se na ten svět florbalu díval úplně jinak. Teď když trénuju, tak mi to pomáhá i při diskuzi s rozhodčími ale nesnažím se toho nijak využívat.

Našel jsem si, že jste jeden z ústředních organizátorů tzv. Hanáckých Míchaček. 

Býval jsem. V klubu jsme chtěli navázat spolupráci s regionem tak, abychom společnými silami dotáhli celý kraj výš. Fungovalo to asi rok. Jedním z projektů byly Míchačky. Pozvali jsme si hráče z mladších kategorií a rozdělili jsme je poměrově do týmů. Pokud třeba přijelo deset hráčů ze Šternberku a hrálo zrovna pět týmů, tak v každém hráli dva. Oni pak hráli spolu, aby mohli lépe navazovat přátelství a komunikovat spolu. Povedlo se to výborně. Emoce šly stranou a hráči zjišťovali, že soupeři nejsou dementi, jak si mnohdy mysleli. Bylo to skvělé, mrzí mě, že celý projekt skončil.

Co se stalo?

Nepohodli jsme se s ostatními kluby a řekli jsme si, že všichni půjdeme svou cestou. Je to velká škoda. Vnímali nás jako vykořisťovatele. My jsme pár vybraným hráčům nabídli, že pokud chtějí, můžou hrát nejvyšší ligu juniorů v Olomouci. Kluby to ale braly, že jim krademe hráče. Je pravda, že jsme to hodně pokazili, když jsme omylem v emailu poslali kromě zamýšlené pozvánky i přihlášku do FBS Olomouc, což ty kluby nevzaly vůbec dobře. (smích)

Kromě emoční stránky, byly Míchačky pro mladé hráče ještě v něčem prospěšné?

Děti se musí naučit komunikovat s někým, koho neznají a taky hlavně musí co nejvíce hrát. Mají více pohybu, jsou pak více na hokejce. Ta komunikace jim hlavně pomůže nejen na hřišti, ale i v životě.

Tento rozhovor snad budou číst i současní hráči a trenéři. Chtěl byste touto cestou něco vzkázat?

Chtěl bych všem vzkázat, ať se po koronapauze vrátí co nejvíce silní a ať si užijou každou chvíli na hřišti, protože nevíme, kdy se zase všechno stopne. Ať si užijou i zbytek sezony a doufám, že až tahle šílená sezona skončí, že uděláme společnými silami vše pro to, abychom posunuli florbal v Olomouci tam, kam patří. To je zcela zásadní. (fv)