Jak Ondřej Čoček vzpomíná na turnaj, v němž se dvěma týmy ukořistil zlaté a bronzové medaile? Jak mu chutnala místní kuchyně a co všechno ve Švédsku mimo sportovní haly stihl procestovat? To se dozvíte v tomto rozsáhlém rozhovoru.

Ondro, s juniorkami za sebou máte velice úspěšný turnaj Kalmarsund Cup. Jak byste ho z pohledu trenéra zhodnotil?

Začnu trochu od lesa – něco takového jsem nikdy nezažil a to už trénuji snad třicet let. Prostředí, ve kterém se turnaj hrál, bylo pro obyvatele střední Evropy něco naprosto nepředstavitelného.

A teď k otázce. Už v minulém rozhovoru jsem se ptal sám sebe, co je to vlastně úspěch, úspěšný turnaj.. Přivezli jsme dva poháry - zlatý a bronzový. Jsou opravdu hezké a originální, takže bych mohl být spokojený a tentokrát musím říct, že opravdu jsem. Před odjezdem jsem prezentoval, že pokud vyhrajeme obě kategorie, budu naštvaný, protože by to znamenalo nízkou kvalitu soupeřů. A nejsem vůbec naštvaný, naopak, jsem rád, bylo to super!

Švédský mládežnický florbal byl pro mě velkou neznámou. Po covidu se člověk těžko orientuje, nikde nejsou žádná odpovídající videa ani nic, z čeho bych mohl čerpat informace. Nakonec nás neporazily Švédky, ale jedinou prohru v turnaji nám připravil Chodov, což ovšem vypovídá jen velice málo. Na rozdíl od soupeřek jsme totiž hráli s jedním družstvem dvě kategorie a například v sobotu jsme odehráli pět zápasů a z nich právě ten pátý s Chodovem prohráli. Nebylo to tím, že by byli lepší, ale tím, že oni hráli druhý a my pátý zápas za den. A to je přesně ten důvod, proč jsem na turnaj jel a proč jsem přihlásil dvě kategorie – odehrát co nejvíc zápasů, poznat co nejvíce soupeřů, herních stylů. A taky dostat naše holky pod tlak, zkusit, jak se budou chovat na pokraji vyčerpání, jestli to zvládnou fyzicky, psychicky i z morální stránky. Zvládly to obdivuhodně, dokonce se ani nepohádaly, jak bych po prohře čekal, takže za mě naprostá spokojenost.

Dá se tedy říct, že hráčky splnily vaše očekávání?

Naše družstvo bylo složené z hráček ročníku 2005, 2006 a 2008. Z toho jsem měl trochu strach. Přece jen holky 2008 ještě ani nesmí v oficiální soutěži nastupovat za juniorky, ale všechny tři hráčky to obdivuhodně zvládly, a to jak fyzicky, tak také herně. Zahrály si ve všech zápasech, možná s menším počtem odehraných minut, ale i proti mnohem větším a vyspělejším Švédkám se jim nerozklepala kolena a obstály výborně. Výborně zachytaly obě gólmanky, z toho jsem měl velkou radost. Takže ještě jednou – turnaj super a naprostá spokojenost.

Jak zpětně hodnotíte kvalitu vašich soupeřek?

Jak už jsem říkal, vůbec jsem netušil, do čeho jdeme. V prvním zápase jsme dostali lehčího soupeře. Myslím si, že byl na úrovni naší dorostenecké ligy, což mi na rozehrání naprosto vyhovovalo. Holky dostaly čas, aby si všechno pěkně sedlo. Další soupeři byli o poznání těžší, srovnal bych je asi s lepším průměrem juniorské extraligy. Takže pro naše holky 2006 a hlavně 2008 docela záhul, ale při komplexním pohledu žádný extrém. Zajímavé bylo srovnání s týmem Bohemky, který stejně jako my hrál obě kategorie. V prvním zápase jsme uhráli remízu - záměrně říkám uhráli jsme, protože Bohemka byla malinko, opravdu jen o chloupek lepší. Ve druhém zápase už jsme jim nedali šanci, byli jsme na tom podstatně lépe fyzicky. Na tom bych chtěl mimochodem stavět také v příští sezoně, zaměřit se na perfektní fyzickou kondici spojenou s co nejlepší technikou.

Švédské juniorky i dorostenky hrají zajímavý florbal, silový, rychlý, ale nic moc kombinačního. Ve srovnání s tím, co předvádí ženská repre mě to docela překvapilo, ale pak jsem se na to trochu přeptal a oni prý v dívčích kategoriích vůbec neřeší nějakou taktiku, herní rozestavení ani kombinace. Prostě běhají za míčkem a jdou do toho po hlavě a hlavně, když už jsou na dostřel branky, tak to tam pálí. Ze všech možných i nemožných pozic, prostě náběh, vytočení a střela. To se mi strašně líbilo. Občas létaly jiskry, ale nikdy to nepřehnaly tak, aby došlo k nějakému zákeřnému faulu, jak to vídáme u nás.

Co jste vůbec ve Švédsku kromě turnaje dělali?

Hráli, jezdili, spali a jedli (smích). Ne. Vážně, moc jsme toho nestihli, což bylo dáno tím, že jsme hráli za dvě kategorie. Zápasů bylo opravdu dost, snad 12 za čtyři dny.. Z kempu, kde jsme byli ubytovaní, to na haly bylo tak 7-8 km, na jídlo taky tak. Ráno se vstávalo po šesté, na snídani se jelo těch 7 km do centra města, pak na zápas, na oběd, do kempu, na zápas, na večeři,..

Nezbyl tedy čas ani na nějaký výlet?

To ano. Protože jsme přijeli o den dřív, mohli jsme si ve středu vyjet na výlet na ostrov Öland. To je ostrov velký asi jako okres Olomouc, taková placka, všude jen louky, pastviny, krávy, spousta větrných mlýnů, malé usedlosti a hlavně uzounké silničky. Myslím, že tam takový autobus, jaký jsme měli my, v životě nejel (smích). Chtěli jsme do místního muzea – skanzenu, ale bohužel bylo zavřeno. A to byla první věc, která mi vyrazila dech. Zavolali jsme na nějaké telefonní číslo a paní na druhé straně drátu nám vůbec nenadávala, naopak se skoro omlouvala a hned nám zařídila, že pro nás otevřeli. Neumím si představit něco takového v Čechách – tady by ten mobil snad ani nezvedli.. Nakonec jsme ve skanzenu strávili přes tři hodiny. Myslím, že pro holky to byl zážitek, některé nástroje a zemědělské nářadí totiž polovina z nich nikdy neviděla.

Trochu mě mrzelo, že nebylo úplně počasí na koupání, byli jsme ubytovaní přímo na břehu moře, v krásné zátoce. My s Jirkou jsme samozřejmě neodolali a hned druhý den do vody vlezli, ale - nic moc. Holky se nechaly hecnout až ve čtvrtek, ale nakonec jsem je musel z vody vyhánět.

Samozřejmě jsme i malinko nakupovali, v tom excelovaly naše nejmladší 2008, které by bez problému v obchoďáku strávily zbytek roku. To ovšem nebavilo mě, ani starší holky, takže jsme pořídili pár drobností a rychle pryč. Ceny ve Švédsku nejsou moc srovnatelné s našimi, všechno je cca dvakrát dražší.

Do Švédska jste vyrazili autobusem. Jak probíhala cesta?

Vyjížděli jsme v noci, takže holky spaly a byl klid. Ráno jsme dojeli na polské pobřeží, do přístavu Swinoujscie, kde jsme se nalodili na trajekt. Tam docela pršelo, ale zvládli jsme to. Trajekt byl v pohodě, holky ho většinou prospaly. Přes Švédsko se jede hezky, oni nikam nespěchají, nikdo na tě netroubí, nestresuje, jezdí v klidu a v pohodě. Řídil většinou Láďa – otec naší hráčky - a já mu občas vypomohl.

Trochu mě ale zlobily holky - jim je úplně jedno, jestli jedou na turnaj do Hranic, Ostravy, nebo do Kalmaru. Sednou do autobusu, nasadí sluchátka a čumí do mobilu. Kdybych se jich zeptal, co viděly, co je zaujalo, tak mi odpoví Tiktok.. Jediné, co je stresovalo bylo, že jim dochází baterka a jestli si můžou strčit nabíječku do zásuvky..

Na zpáteční cestě jsme spali v přístavním městě Trelleborg. Prošel jsem si ho, holky se mnou nechtěly – opět měly na práci tiktok v mobilu. Jejich škoda. V Trelleborgu se dala nakoupit spousta drobností, sladkostí, dárků domů. Zajímavé přístavní městečko s historickou architekturou.

Můžete ještě popsat, kde jste s týmem po dobu turnaje bydleli?

Byli jsme ubytovaní v krásném kempu v zátoce baltského moře, všude tráva, stromy, klid.. Holky spaly v chatkách po čtyřech, ale na sociálky musely chodit mimo chatky. První den to byla docela hrůza, neboť byly k dispozici pouze dva záchody na dvacet holek. Pak jsme ale objevili další dvě velké budovy se sociálním zařízením a už to bylo v pohodě. My chlapi jsme spali v takové malinko větší chatce, ale bylo nás tam šest na čtyři lůžka a jednu rozkládací pohovku (smích). Všechny chatky byly perfektně vybavené – lednička, vařič, voda.. V době turnaje ale ve Švédsku byl státní svátek, takže kemp byl docela narvaný, i když bylo něco kolem 12°C.

Co mě zaujalo, bylo jejich nakládání s odpadem. V kempu byly popelnice snad na všechno a všechno se samozřejmě třídilo, což našim holkám dělalo docela problém.

Co vůbec říkáte na místní kuchyni? Objevil jste v jídelníčku něco neznámého?

Ano - masové kuličky (úsměv). Na jejich stravování jsou úžasné salátové bary. V každé hospodě a ke každému jídlu je k dispozici pult s několika druhy salátů – dušená i čerstvá zelenina, strouhaná mrkev, salát, zelí, fazole, těstoviny.. člověk si dá kuličky a k tomu si zadarmo nabere kilo salátu. To mi strašně vyhovovalo a chutnalo.

A ke všemu pijí mléko. To mi teda ale nevyhovovalo vůbec.. Chlap si dá k obědu kus masa a k tomu mléko, na snídani míchaná vajíčka a mléko, na večeři guláš a mléko. Brrrr.. to jsem nemohl ani vidět. A pak jejich pečivo. Sladký chléb, sladké housky – naše vánočka je proti tomu přesolená. Vůbec nechápu, jak to můžou jíst…

Stravovali jsme se ve školní jídelně i v restauracích a všude měli zajímavá a chutná jídla.

Trochu mě zlobily holky, hned první den musely nutně do Burgerkingu, následně měly třikrát špagety, pak dvakrát kuličky a jelo se domů. Neměly moc snahu ochutnat něco typického, nad vším ohrnovaly nosánky.

Mně strašně chutnaly jejich plněné knedlíky. Byly ze zvláštního těsta, jako kdyby z krupicové mouky, plněné špekem a se zvláštní příchutí (snad anýz). A potom taková omáčka, něco na způsob „stroganov“, ale nebylo v tom maso, nýbrž měkký salám. To bylo strašně dobré. Mně osobně tam tedy chutnalo moc (úsměv).

A jak se vám líbilo Švédsko jako takové?

Nádherná země, úžasní lidé – v ničem není problém. Přijdeme pozdě na oběd – nevadí. Přijdeme na večeři hodinu po zavírací době restaurace – nevadí. Přijdeme do zavřeného skanzenu – nevadí. Chceme klíče navíc – v pohodě. Vždy s úsměvem a ochotou, až na jednu výjimku v hotelu v Trelleborgu, kde nás recepční považovala za Ukrajince.

A tady se vrátím k úvodní větě: co bylo neskutečné a z čeho jsme byli v naprostém šoku, byly jejich haly. Něco takového jsem nikdy neviděl. Ve městě s cca 40 000 obyvateli (tzn. velikosti Přerova) bylo snad 5 nádherných luxusních hal. Žádné školní tělocvičny typu Rooseveltka, nebo Čajkaréna. Haly! Sportovní haly! Úvodní trénink a finálový den jsme odehráli v hale, která asi patřila florbalovému klubu – obrovská hala s tribunou pro cca 2 000 diváků, nádherná, nová, v těsném sousedství - jen přes zeď - navíc byla krásná atletická hala. Vypadalo to snad jako městská hala v Brně, ale o sto let novější a modernější.

Většinu zápasů jsme hráli v tzv. městském sportovním centru, což byla budova, ve které byl zimní stadion, pět hal s tribunami na nejrůznější sporty, samostatný gymnastický sál, hala na bojové sporty, hala na šerm a další cvičné plochy. Takový areál v Česku neexistuje. Uprostřed malinkého města takový sportovní komplex.. Další zápasy jsme hráli ve školní hale místního polytechnického učiliště (obdoba Rooseveltky), ale hala o dvě třídy lepší, než naše Čajka, kolem dokonalé zázemí – fotbalové hřiště, tenisové kurty, volejbal, atd.

Jeden zápas jsme hráli i na ostrově Öland. Tam snad ani nebylo město, aspoň já ho nikde neviděl, ale stála tam hala! Uprostřed ničeho, mezi pasoucími se kravami stála hala se dvěmi plochami s tribunami, zázemím.. Prostě neuvěřitelné.

Trochu mě mrzí, že jsme nestihli zajít na hrad v Kalmaru, takže mám v plánu se ještě minimálně jednou na turnaj vrátit.

Celý tenhle výlet by se tedy pravděpodobně dal zhodnotit pozitivně..

Jak jsem už říkal, mně se turnaj i prostřední kolem strašně líbil a rád bych se tam ještě jednou vrátil. Snad se nám podaří sehnat do Vánoc nějaké peníze od sponzorů, abychom si to mohli dovolit, přece jen se jedná nákladnou záležitost. A třeba se přidá i mužská sekce a vyšle své zástupce, což by výrazně snížilo náklady na dopravu. Chlapecká část turnaje byla velice zajímavá, viděli jsme spoustu zápasů a úroveň předčila typické turnaje v ČR. Určitě by stálo za to, aby to kluci zkusili (úsměv).