Právě opouštíš rozehranou druhou ligu v Hranicích. Co tě přivádí do FBS Olomouc? 

Loni v srpnu jsme se s holkama z Hranic přihlásily do poháru, kde jsme hrály právě proti Olomouci. Trenér Radek Řehák mi s nabídkou poprvé telefonoval už na podzim a já jsem mu řekla, že už si chci dopinkat svoji kariéru v druhé lize, protože studuju, pracuju a moje priority už jsou jinde. Jenže nám ligu pozastavil koronavirus a vůbec není jasné kdy bude pokračovat. Tak to Radek zkusil znovu a já jsem si řekla, že už se mi nechce sedět doma na zadku, protože jsem zvyklá pořád něco dělat a hýbat se. Navíc je pro mě na sklonku kariéry ještě taková pěkná motivace zahrát si extraligu. Takže do té doby, než dostane od vlády výjimku i druhá liga, tak jsem kývla na možnost trénovat a případně i hrát za FBS ať se udržím v kondici a nestrádám po sociální stránce. Taky teď píšu diplomku, jejíž součástí je i statistika, a slyšela jsem, že Dáša Sigmundová je v ní výborná, takže jsem tu nabídku přece nemohla odmítnout (smích).

Čím myslíš, že budeš pro Olomouc užitečná?

Radek Řehák mě představil některým holkám tak, že bych mohla být jejich maminka, případně i babička (smích). On to samozřejmě myslel florbalově, protože když jsem začínala, tak některé holky byly snad ještě ve školce, nebo v první třídě. Myslím, že ani on sám nečeká, že zvítězím v každém souboji a všechny hráčky předběhnu. Ráda přinesu do týmu zkušenosti a přehled ve hře, který jsem doufám, za ty roky už nějaký nabyla.

Radek Řehák přesně o těchto zkušenostech mluvil. Zmínil také, že tě přivedli kvůli tvému přístupu k tréninkům a zápasům.

Já jsem člověk, který neumí dělat věci na míň než sto procent. I když mě občas tělo limituje a může se zdát, že to tak úplně není, mám hlavu nastavenou tak, že na hřišti musím nechat všechno. Pořád jsem z té starší generace, která ví, že platí: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Trénink je základ úspěchu. To si myslím, že Radek poznal i v tom zmíněném pohárovém zápase, kde jsme byly jednoznačnými outsidery proti extraligovému týmu a stejně jsem tam nechala všechno. Dneska je u mladší generace vidět, že některé hráčky tréninky odchodí, nebo si tam jdou jen pokecat.

Přinášíš i zkušenosti z reprezentace. Jak se podle tebe změnil florbal v Česku za deset let od tvého debutu v dospělé kategorii na mezinárodní úrovni?

Určitě se za to období posunul, což je hlavně dané tím, že je mnohem více našich hráček v zahraničí, třeba v kolébkách florbalu Švédsku a Finsku. Holky získaly tolik zkušeností, které pak mohly předat v reprezentačních dresu. Mohli jsme to vidět i na posledním mistrovství, které teda bohužel skončilo smutně, ale myslím, že pokud se budeme prezentovat takovým florbalem a holky budou na sobě makat dál, tak se budeme přibližovat špičce. Trenéři mají i širší spektrum holek na výběr, jenom nesmíme usnout na vavřínech.  

A co florbal v Olomouci? Teď se FBS nachází spíše na spodních příčkách tabulky.

Myslím, že za těch pět odehraných kol se Olomouc prezentuje pěkným a bojovným florbalem s velmi dobrými prvky taktiky a systému. Teď to bude hodně těžké navracet se zpátky. Vůbec nedokážu odhadnout, jak jsou na tom ostatní týmy. Ta pauza je velká. Ne všechny hráčky jsou nastavené v hlavě na individuální fungování. Dokonce si myslím, že některé z nich mohly zjistit, že najednou mají čas na sebe a své jiné zájmy než florbal, kterému věnují pět dní v týdnu. Jsem zvědavá. Špička tabulky je docela jasná, ale střed a konec je nevyzpytatelný. Myslím, že s Olomoucí zabojujeme a play off urveme, ať už sezonu tady dohraju, nebo ne.

Trénink už jsi každopádně měla. Jak sis s týmem sedla? 

Já jsem měla velkou výhodu, že jsem většinu hráček znala. Některé třeba z Vítkovic, takže jsem nešla do úplně neznámého prostředí. Vím, že holky mají rády srandu stejně jako já a mohla jsem si dovolit nějaké vtípky. Zároveň mě mile překvapilo, jak jsou ty mladé holky šikovné na hokejce. Nevím, jestli to dokážu srovnat, protože kdybych řekla, že za mých mladých let takhle šikovné holky nebyly, tak se nechci dotknout třeba Terky Urbánkové, ale vidím to s odstupem času.

V jednom rozhovoru jsi řekla, že za svůj největší florbalový úspěch považuješ bronzovou medaili z juniorského MS 2010 a taky stříbrnou z Akademického MS 2012. Zmínila jsi i stříbrné a bronzové medaile z ženské extraligy a taky zlato z Poháru České pojišťovny. Jak to vidíš dnes? Co je tvůj největší dosavadní úspěch?

Přesně všechno, co jsi vyjmenoval. V té době byl pro mě florbal vším, ale na pomyslný největší úspěch, jako zlato z extraligy, jsem bohužel nedosáhla. Kdyby se mi ještě tohle někdy splnilo, tak by to bylo pěkné. Dnes jsem především ráda, že mě zdraví pouští do osobních soubojů na sto procent, a že ještě florbal vůbec můžu hrát. Taky je pro mě velký úspěch, že mě florbal baví, že baví lidi, a i když zápas prohraju tak vím, že jsem na hřišti nechala všechno. Asi už jsem z toho trochu vyrostla. Priority a názory se s věkem mění. Už jsem prostě ta babička (smích).

Momentálně studuješ fyzioterapii, kterou se i živíš. Pomáhá ti tvá práce posouvat se ve sportovních výkonech?

Samozřejmě. Sice kovářova kobyla chodí bosa a s mými zdravotními komplikacemi, kterými jsem si prošla, bych se o své tělo měla určitě starat lépe, ale tím, že mám povědomí, jak tělo funguje, a jak bych měla správně regenerovat, tak je pro mě jednodušší provozovat vrcholový sport.

Prošla sis i zraněním kolene…

Bohužel obě moje kolena jsou po plastice vazů. Tělo už je opotřebované a všichni v rodině se mě ptali, co ještě jdu zkoušet, když už v tomhle odběháno mám.

A limitují tě tvá kolena? Tento typ zranění často provází hráčky dlouhou dobu.

Když jsem po dlouhodobé nebo intenzivní zátěži, tak kolena cítím. Nebo když jsem se teď dostávala v prosinci do tréninkového procesu, tak taky. Ale já prostě už znám svoje limity, vím, kdy ubrat, a snažím se své tělo takhle vnímat.

Co tvá příprava během vynucené pauzy? Teď to bude docela velký skok z druhé ligy rovnou do extraligy.

Ze začátku se ještě dalo nějakým způsobem trénovat venku. S Hranicemi jsme měli skupinové lekce nejdřív po deseti, pak po šesti a pak po dvou hráčkách, podle toho, co si zrovna vláda vymyslela. Když jsme si s Radkem (Řehákem) potvrdili hostování někdy v průběhu prosince, tak už jsem si začala říkat, že to, že si jdu třikrát týdně zaběhat, na extraligu už stačit nebude. Naštěstí s tím začaly už halové tréninky, takže mimo čtrnáctidenní karanténu, která mě také neminula, jsem se věnovala přípravě s týmem. Uvidíme, jak to dopadne na hřišti.

Našel jsem si, že si tě Česká televize zve do studia jako expertku. O tom nám musíš povědět více.

Před několika lety mě oslovil Ondra Zamazal, který je průkopníkem toho, že je florbal na obrazovkách. Ten tehdy s námi jezdil jako reportér v době, kdy jsem byla v reprezentaci a tam jsem už jako hráčka dávala nějaké rozhovory. Už tehdy mi Ondra říkal, že dobře mluvím, ale možná to myslel tak, že mi jde jenom dobře rozumět (smích). Pak jim ale někdo vypadnul na komentování EFT v Olomouci a on věděl, že pocházím z Hranic, které jsou blízko. Tak mi napsal, jestli bych si to nechtěla zkusit. Takže slovo dalo slovo a od té doby tam jsem. Když je nějaká větší akce, tak mě osloví.

Teď když sis zkusila analyzování a hodnocení, neláká tě i kariéra trenérky?

Nejsi jediný, kdo se mě na to ptá. Je to strašná řehole, já trenéry obdivuju, kolik času jsou schopni obětovat. To se s mými aktivitami zatím skloubit nedá. Neříkám, že to úplně odmítám, ale momentálně mě to neláká hlavně z časových důvodů.

A až ti skončí aktivní kariéra?

Zatím o tom nepřemýšlím. V době bakalářského studia jsem si vyzkoušela, jaké je být bez florbalu úplně a je to docela lákavé mít čas i na jiné koníčky. Myslím, že potom už budu úplně přeflorbalovaná. Ale co bude za pár let, to nikdo neví.  

Ještě bych se vrátil k fyzioterapii, ke které se váže i jeden příběh z projektu Českého rozhlasu Ježíškova vnoučata.  

Pár let zpátky se tento projekt teprve rozjížděl, dnes už o tom má povědomí mnohem více lidí. Mě to zaujalo a dívala jsem se, co si dědoušci a babičky přejí. Byly tam televize a takové věci, které jsem jako studentka nemohla splnit. A pak jsem narazila na jedno přání, kde babička s amputovanou nohou potřebovala, aby jí někdo poradil, jak cvičit. Tak jsem se vydala na svou cestu do Horní Suché na Karvinsku do domova seniorů, kde jsme s babčou pocvičily. Taky jsme si příjemně popovídaly, protože si myslím, že to je to hlavní, co potřebují. Tvůrcům se příběh zalíbil a tím způsobem se dostal do vysílání. Ale celý příběh měl ještě dohru. Rok poté babička bohužel přišla i o druhou nohu a žádala o elektrický vozík. Tohohle přání si všiml Leoš Mareš, drahý vozík koupil a sám jí ho jel předat. Takže jsem si říkala, že jsem mu tak hezky ušlapala cestu (smích). To bylo moc milé. (fv)