Jak byste zhodnotil uplynulou sezónu?

Budu mluvit za oba trenéry, celou dobu jsme totiž fungovali jako trenérská dvojice s Dášou Sigmundovou. Hodnotíme ji pozitivně. Nejen výsledkově, ale i z toho pohledu, že se nám podařilo s holkami navázat společnou řeč a „získat si je“ pro herní styl, kterým jsme se chtěli prezentovat. To znamená vysoký pressing, napadání po celém hřišti. Holky na to přistoupily a odměnou jim bylo to, že se po delší době, kdy se v Olomouci hrálo o záchranu, konečně dostaly do play-off. Získali jsme 33 bodů, což stačilo na konečné šesté místo. A to je dokonce jedno z nejlepších umístění za dosavadní působení olomouckých žen v lize.

Obrázek 1: Zleva: Zdeněk Frank, Radek Řehák, Dagmar Sigmundová
Obrázek 1: Zleva: Zdeněk Frank, Radek Řehák, Dagmar Sigmundová

Vnímali jste ten úspěch o to víc, že se jednalo o druhý nejlepší výsledek v základní části v historii FBS?

Ne. Neřešili jsme to. Pro nás, jako trenéry, to nebylo důležité. Od začátku jsme si žádné takové cíle nedávali. Žádné play-off ani body, nebo něco podobného. My jsme prostě chtěli, aby si holky vyzkoušely hrát něco jiného. Hrát více florbal. Aby styl hry byl ten, kterým se chceme prezentovat. Čím víc se blížila možnost, že si play-off zahrajeme, tím víc holky dělaly pro to, abychom ho opravdu uhráli. Když už byla vyřazovací část jistá, pak jsme se na to samozřejmě soustředit začali. Ale až během sezóny, spíš ke konci. Rozhodně ne od začátku.

Do play-off si vás zvolil tým Vítkovic. Suverénní lídr soutěže, který v základní části ani jednou neprohrál. Jak těžká byla příprava a s čím jste do toho šli?

Připravovat se ani moc nešlo, během sezóny jsme stále bojovali s marodkou. Tým hrál každý zápas v trochu jiném složení. Věděli jsme, že to bude strašně náročné, protože Vítkovice mají skoro čtyři lajny hráček, které by hrály skvěle v každém extraligovém klubu. Věděli jsme, že se musí stát něco neočekávaného, abychom s nimi alespoň jednou vyhráli. Dá se říct, že jsme si za cíle dávali jednotlivé třetiny. Některé se podařily, některé míň. Některé byly zajímavé. Myslím, že tam byly tři, možná čtyři třetiny, kde to bylo o gól nebo o dva. A i ta hra nebyla vůbec špatná. Ale zázraky jsme nečekali, když jsme se dozvěděli, s kým budeme hrát.

Nebál jste se, že by tým mohl srazit pocit, že jde do předem jasných zápasů, ve kterých nemůže zvítězit? Že do toho hráčky nepůjdou na sto procent?

Určitě ne. Holky ukázaly, že jsou bojovnice. Už v základní části, kdy věděly že když těžký zápas zvládneme, přiblížíme se vytouženému play-off. Když se zápas nevyvíjel dobře a třeba jsme prohrávali, holky se neskutečně semkly a zabraly na sto procent, abychom srovnali a zápas otočili třeba v prodloužení nebo po nájezdech. Tohle holky vůbec neřešily, ony prostě chtěly hrát vyřazovací část. Paradoxně Vítkovice byly sice těžký soupeř, ale všichni je vnímali spíše jako odměnu. Že si nás vybral takhle dobrý tým. I když jsme věděli, že postup je takové menší sci-fi, tak se holky snažily a chtěly alespoň dát gól, vyhrát třetinu. Nakonec se projevila kvalita soupeře a Vítkovice byly nad naše síly. Ale opravdu jsme takhle neuvažovali.

Obrázek 2: Extraligový tým žen v sezóně 2020/2021
Obrázek 2: Extraligový tým žen v sezóně 2020/2021

Jak se vůbec rodil tým na uplynulou sezónu? Když jste ho přebral, stavěl jste na základech z loňska, nebo jste dělal razantní změny?

Když jsme se s Dášou dozvěděli, že se staneme hlavními trenéry, tak byla naše vize jasná. Hrát styl, ke kterému jsme hráčky nabádali i v mladších kategoriích. Pomohlo nám k tomu samozřejmě trochu i to, že polovina mančaftu už s námi právě v dorostenkyních a starších žačkách trénovala, takže věděla, o co se jedná. Taky nám pomohlo, že jsme s Dášou oba hráli kolektivní sport. Dáša hokej, já fotbal. Věděli jsme, že základní kámen týmu je vždy kvalitní gólman a silná zkušená kostra, kolem které se můžou projevit mladé kvalitní florbalistky. Přišla k nám Marťa Franková, velmi kvalitní gólmanka. Na to se nakupily jiné zkušené hráčky. Terka Reimerová jako kapitánka. Kateřina Peterková, která nás bodově táhla. Od začátku se chytly i mladší hráčky. Myslím si, že si ten mix hráček sednul. Největší problém byl v tom, že i když jsme udělali docela velký úspěch, tak až na výjimku ve dvou nebo třech zápasech jsme nehráli nikdy v optimálním složení. Vždy někdo chyběl, ať už kvůli koronaviru, nebo zranění. Dává nám to aspoň naději do další sezóny. Pokud tým vydrží po kupě, mohl by být ještě silnější. Pokud nám klacky pod nohy nebude házet koronavirus a všichni se uzdraví. Myslím si taky, že jsme si i my, jakožto realizační tým, s hráčkami sedli. Říká se takové to klišé – táhli jsme za jeden provaz.

Jak jste již zmínil, v předchozích sezónách jste trénoval dorostenkyně a starší žákyně. Co bylo náročnější ve srovnání s ženami?

Největší rozdíl byl v tom, že v těch mládežnických kategoriích jsou to skoro stejně staré holky. Holky v rozmezí dvou let. V ženské kategorii mají některé například sedmnáct a některé vícero. V tom je obrovský rozdíl. Ty florbalistky nemají stejný osobní život. Některé jsou studentky, některé na vysoké škole a některé už mají rodiny. Řada z nich má své osobní problémy a úplně jiné životní situace, což je někdy velmi náročné řešit. To je největší rozdíl.

Je nějaký moment, na který si z tohoto ročníku rád vzpomenete?

Pro nás byl velice zajímavý moment v zápase v Boleslavi, kdy jsme vteřinu před koncem prohrávali, ale sudí odpískala nájezd. Ten jsme proměnili, díky tomu vyrovnali a zápas otočili v prodloužení. Vteřinu před koncem jsme ze zápasu neměli nic a díky té jedné sekundě jsme najednou získali dva body. Byla to zrovna ta fáze sezóny, kde nás každý bod postupně přibližoval k play-off a každý z nás na něj už myslel. Je to spíš taková rarita. Vybavovat se mi ale nejvíc bude to, jak holky chtěly vyhrávat. Chtěly dosáhnout všeho a v některých zápasech šly až úplně na „morál“ s vidinou toho, že každý míček a každá střela rozhoduje o tom, jestli se do vyřazovací části dostanou. Tohle je pro mě, jakožto trenéra, největší pozitivum. A to, na co si z tohoto ročníku vzpomenu.